Tábor

V prvo­ho­rách se na mís­tě Tábo­ra trh­li­na­mi v zem­ské kůře dra­lo na povrch hor­ké mela­fy­ro­vé mag­ma. Podob­ně tomu bylo i v třeti­ho­rách, mag­ma však bylo čedi­čo­vé a po jeho utuhnu­tí zde zůsta­la hora, na jejímž vzhle­du se po dal­ší mili­ó­ny let pode­pi­so­va­la vod­ní a větr­ná ero­ze a mění­cí se vege­ta­ce. Výsled­kem všech těch­to pří­rod­ních sil je táh­lý zales­ně­ný kopec, kte­rý se svou nad­moř­skou výš­kou 678 m vlád­ne širo­ké­mu oko­lí.

Prv­ní osad­ní­ci mu zača­li říkat Chlum. Stej­ně pak byla pojme­no­vá­na i obec na úbo­čí kop­ce. V čase husit­ských válek se na Chlu­mu kona­ly husit­ské pobož­nos­ti. Husi­té s obli­bou dáva­li mís­tům bib­lic­ká jmé­na a pře­jme­no­va­li Chlum na Tábor.

Roman­tič­tí arche­o­lo­go­vé ve dru­hé polo­vi­ně minu­lé­ho sto­le­tí ozna­či­li Tábor za mís­to koná­ní pohan­ských boho­slu­žeb a uctí­vá­ní Svan­to­ví­ta a jiných bohů a při­rov­ná­va­li Tábor k Rad­hošti. Může­me asi oprav­du před­po­klá­dat, že na Tábo­ře exis­to­va­lo pohan­ské uctí­vá­ní bohů při let­ním slu­no­vra­tu. Když do Čech razant­ně pro­ni­ka­lo křes­ťan­ství, sna­ži­li se cír­kev­ní před­sta­vi­te­lé nahra­dit původ­ní slav­nos­ti nový­mi křes­ťan­ský­mi svát­ky a vymý­tit tak rych­le­ji pohan­ské oby­če­je. To se snad udá­lo i na Tábo­ře a od těch dob se zde sla­ví cír­kev­ní Sva­to­duš­ní svát­ky (nebo­li let­ni­ce, kte­ré jsou 50 dní po Veli­ko­no­cích). Křes­ťan­ské pou­tě v tyto dny se záhy sta­ly zná­mé v širo­kém oko­lí a Tábor pat­řil k nej­vý­znač­něj­ším pout­ním mís­tům v kra­ji. Pou­tě o let­ni­cích se kona­ly nej­pr­ve ve Sva­to­duš­ní úte­rý a od r. 1786 byly pře­su­nu­ty na pon­dě­lí. Od 15. sto­le­tí se prav­dě­po­dob­ně vět­ši­na oby­va­tel hlá­si­la ke kali­chu a od r. 1524 tomu tak bylo urči­tě. Toho roku totiž lomnic­ké pan­ství pře­šlo do rukou Vald­štej­nů, kte­ří byli pří­z­niv­ci církve utrakvis­tic­ké a poz­dě­ji lute­rán­ské. Je tedy jas­né, že i pou­tě v této době byly utrakvis­tic­ké a to až do obdo­bí po bitvě na Bílé hoře. O tom svěd­čí např. i inven­tár­ní zápis z lomnic­ké­ho kos­te­la z r. 1583, ve kte­rém se mlu­ví o stří­br­ném kali­chu, kte­rý byl dán na horu Tábor. (Byl zde do r. 1637, kdy byl ukra­den nepřá­tel­ský­mi voj­sky.) Pověst vyprá­ví, že prv­ní praž­ský arci­bis­kup Arnošt z Par­du­bic se někdy kolem roku 1350 na Tábo­ře občas sta­vil při svých cestách do Klad­ska. Prý aby vypro­sil Boží pomoc pro­ti lou­pe­ži­vým ban­dám, kte­ré sužo­va­ly oko­lí. Na památ­ku zane­chal na Tábo­ře vlast­no­ruč­ně vyře­za­ný dře­vě­ný kříž. Brzy nato zde byla posta­ve­na jako pro­jev vděč­nos­ti dře­vě­ná kap­le, do kte­ré byl kříž umís­těn. Na počát­ku 15. sto­le­tí byla prý kap­le obno­ve­na, ale zane­dlou­ho vyho­ře­la. Kříž Arnošta z Par­du­bic byl uscho­ván do hro­ma­dy kame­ní a od té doby se na Tábo­ře uka­zo­va­la svět­la a v zemi zně­ly zvo­ny. Vilém z Vald­štej­na pod­le pověs­ti vysta­věl nový dře­vě­ný kos­te­lík r. 1527 ze dře­va, kte­ré na Tábor z kum­bur­ských lesů dovez­li oby­va­te­lé Díl­ců. Od těch dob se na Tábo­ře koná dru­há men­ší pouť, a to prv­ní nedě­li po 6. srpnu. Po zalo­že­ní kar­tu­zi­án­ské­ho kláš­te­ra ve Val­di­cích prý míst­ní mni­ši byli při­lá­ká­ni na Tábor neob­vyk­lý­mi svět­ly a v hro­ma­dě kame­ní nalez­li arci­bis­ku­pův kříž a odnes­li s sebou do Val­dic. Po čase ho vrá­ti­li do kos­te­la na Tábo­ře na hlav­ní oltář. Lidé se ho dotý­ka­li obráz­ky a růžen­ci, kte­ré si vysta­vo­va­li v cha­lu­pách ve sva­tém kout­ku a měli je ve vel­ké váž­nos­ti. Kar­tu­zi­á­ni potom cho­di­li na Tábor kaž­do­roč­ně v pro­ce­sí až do roku 1782, kdy byl kláš­ter zru­šen. Návště­va Arnošta z Par­du­bic není pro­ka­za­tel­ná, ale v mys­lích zdej­ších obča­nů je hlu­bo­ce zako­ře­ně­na a při­jí­ma­jí ji jako his­to­ric­ký fakt. Údaj­ný arci­bis­ku­pův kříž je na lomnic­ké faře. Původ­ní kap­li zde Vald­štej­no­vé zalo­ži­li oprav­du v roce 1349 a roku 1527 mís­to ní vysta­vě­li kos­te­lík, jemuž farář v Roven­sku pod Tros­ka­mi a pět sed­lá­ků až do r. 1699 ode­vzdá­va­li desá­tek. V době pro­ti­re­for­ma­ce byl na mís­tě kos­te­lí­ka posta­ven r. 1704 Vác­la­vem z Mor­zi­nu barok­ní kos­tel Pro­mě­ně­ní Páně. Kame­ny na jeho stav­bu prý vyná­še­li na horu pout­ní­ci. Není bez zají­ma­vos­ti, že mezi prv­ní a dru­hou stav­bou uply­nu­la stej­ná doba jako mezi stav­bou dru­hou a tře­tí. R. 1713 prud­ká vichři­ce odne­sla část stře­chy, a tak musel být nový kos­te­lík opra­vo­ván. Kos­tel na vrcho­lu kop­ce však nebyl vysta­vo­ván jen nepří­z­ni poča­sí (1725 – vítr zno­vu odne­sl část stře­chy, krou­py vytlouk­ly okna ap.), ale i lid­ským nene­chav­cům. Tak se může­me dočíst, že r. 1727 zámeč­ník musel opra­vo­vat mříž poško­ze­nou lou­pež­ní­kem. Tábor­ské var­ha­ny potře­bo­va­ly důklad­nou opra­vu v letech 1767 a 1775. Od dva­cá­tých let 17. sto­le­tí se pou­tě na Tábor nesly v přís­ně kato­lic­kém duchu. Pro­ti­re­for­mač­ní sna­hy tak razant­ně zasáh­ly v oblas­ti, kde dří­ve muse­ly vykli­dit pozi­ce. (V duších oby­va­tel Lomnic­ka však celý Husův kult pře­tr­val po mno­ho gene­ra­cí. A když se začát­kem 90. let minu­lé­ho sto­le­tí na zem­ském sně­mu vyjá­d­řil Karel Švarcnberk o husi­tech jako o ban­dě žhá­řů a lupi­čů, popu­di­lo to někte­ré lomnic­ké obča­ny nato­lik, že pro­sa­di­li jako jed­ni z prv­ních v Čechách stav­bu sochy Jana Husa na náměs­tí. Letos je soše přes­ně sto let. Ve měs­tě pod horou s tako­vým názvem pro­s­tě nešlo víru před­ků jen tak vyko­ře­nit.)

Pou­tě se stá­va­ly stá­le vět­ší­mi a věří­cí se čas­to nevešli do kos­te­la, a muse­lo se tak kázat ven­ku. Při boho­služ­bách cho­dí­val kos­tel­ník mezi věří­cí­mi a vybí­ral dary na pořá­dá­ní dal­ších pou­tí a údrž­bu kos­te­la. Poté zís­ka­la cír­kev dal­ší zdroj pří­jmů. V 18. sto­le­tí se totiž sta­lo tra­di­cí pro­sit o Tábor­ské pou­ti za uzdra­ve­ní k sv. kru­ci­fi­xu a obě­to­vat mu nej­růz­něj­ší věci. V těž­ce oko­va­né bed­ně v kos­te­lí­ku tak po pou­tích leže­ly zla­té prs­te­ny, stří­br­né figur­ky dětí, rukou, nohou, kříž­ky, pení­ze atd. Roku 1785 se tím­to způ­so­bem vybra­lo a pro­da­lo stří­bra za 84 zla­tých a peněz a skvos­tů za 174 zla­tých. V 19. sto­le­tí tato tra­di­ce upa­da­la a r. 1855 tak bylo obět­ních před­mě­tů za vše­ho­všu­dy 27 zla­tých. Dal­ší pří­jmy kos­te­la byly z odka­zů a z tzv. svět­la. Pout­ní­ci si na hoře kupo­va­li svíč­ky a zapa­lo­va­li je v kos­te­le. Již od dru­hé polo­vi­ny 17. sto­le­tí dostá­va­li pou­tě i svět­ský roz­měr. Na Tábor se zača­li sjíž­dět kra­má­ři, per­ní­ka­ři, obráz­ká­ři a poz­dě­ji kome­di­an­ti, obchod­ní­ci ap. Na vrcho­lu hory si pro­na­jí­ma­li dře­vě­né bou­dy nebo jen pár prken a pro­dá­va­li svo­je zbo­ží. V 19. sto­le­tí obráz­ká­řů ubý­va­lo, neboť jejich zbo­ží, kte­ré si pout­ní­ci posvě­co­va­li v kos­te­le a odná­še­li domů, se pro­dá­va­lo stá­le méně. A tak např. o vel­ké Tábor­ské pou­ti r. 1921 bys­te moh­li napo­čí­tat 75 krám­ků cuk­rář­ských a per­ní­kář­ských a jen 8 obráz­kář­kých. V té době bychom vidě­li na pou­ti již i zvěři­nec, kolo­to­če, hou­pač­ky, střel­ni­ce a dal­ší atrak­ce, cestu na vrchol lemo­va­li fla­ši­ne­tá­ři… Hluk Tábor­ských pou­tí se vždy nesl dale­ko do kra­je. Jejich slá­va neo­cha­bu­je napříč his­to­rií. Roku 1751 bylo v pout­ní den na vrcho­lu 12000 lidí! V sedm­de­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí při­jí­ma­lo svá­tos­ti kaž­do­roč­ně kolem 4000 lidí a to v té době bylo již mno­hem více těch, kte­ří šli na Tábor jen nakou­pit a poba­vit se. 28. červ­na 1813 navští­vil Tábor císař Fran­ti­šek I., r. 1841 zde byl bis­kup krá­lo­vé­hra­dec­ký a r. 1851 bis­kup lito­mě­řic­ký. (V cír­kev­ní sprá­vě je tábor­ský kos­te­lík zařa­zen do krá­lo­vé­hra­dec­ké diecé­ze, vika­ri­á­tu Jilem­ni­ce a far­nos­ti Lomni­ce nad Popel­kou.) Na tra­dič­ní pouť sedm týd­nů po Veli­ko­no­cích (o let­ni­cích) se dodnes sjíž­dí tisí­ce lidí z širo­ké­ho oko­lí. Vrchol Tábo­ra je v ten­to den obrov­ským lid­ským mra­ve­niš­těm. Hlav­ní cír­kev­ní pouť se jako již stov­ky let koná o Sva­to­duš­ních svát­cích (Seslá­ní Ducha sv., Sva­to­duš­ní pon­dě­lí dopo­led­ne). Dal­ší pou­tě potom prv­ní nedě­li po 6.8. (Pro­mě­ně­ní Páně) a 14.9. (Pový­še­ní sv. Kří­že).

Začát­kem 17. sto­le­tí dala Lomni­ce posta­vit v mís­tech dneš­ní turis­tic­ké cha­ty pous­tev­nu jako pří­sta­vek k původ­ní dře­vě­né hos­po­dě. Pous­tev­ník konal na hoře služ­bu kos­tel­ní­ka. To trva­lo až do r. 1782. Poté se mís­to pous­tev­ní­ka začal o kos­tel sta­rat hlí­dač a pous­tev­na byla vyu­ží­vá­na jako pře­vlé­kár­na kně­žích. Hos­po­du kou­pil r. 1820 Ant. Krej­čí, r. 1836 Ant. Čapek a r. 1885 Ant. Sezi­ma. Kro­mě této hos­po­dy na vrcho­lu byly na Tábo­ře v minu­lém sto­le­tí ješ­tě dal­ší dvě. Jed­na těs­ně pod vrcho­lem a dru­há u tábor­ské cesty.

Kon­cem 19. sto­le­tí byl kos­tel již zchát­ra­lý a potře­bo­val nut­ně opra­vu. Teh­dej­ší lomnic­ký farář Ema­nu­el Ferkl vyzý­val osad­ní­ky ke sbír­ce na opra­vu. R. 1897 tak byla stře­cha pokry­ta bři­d­li­cí. Před malo­vá­ním vnitř­ku kos­te­la se stě­ny vyas­fal­to­va­ly do dvou­me­t­ro­vé výš­ky. Mal­bu kos­te­la i úpra­vu oltá­řů bez­plat­ně pro­vedl lomnic­ký kap­lan Fran­ti­šek Kní­žek. Do kos­te­la byly poří­ze­ny i nové var­ha­ny.

Kos­te­lík Pro­mě­ně­ní Páně je jed­no­du­chá jed­no­lod­ní stav­ba s presby­tá­řem a sakris­tií v jeho ose. Z inte­ri­é­ru pout­ní­ky nej­ví­ce mohl zaujmout krás­ně vyře­zá­va­ný roko­ko­vý oltář s novo­do­bou kopií Raf­fa­e­lo­va Pro­mě­ně­ní a na taber­ná­klu sta­rý gotic­ký kru­ci­fix. Boč­ní oltá­ře jsou zasvě­ce­ny P. Marii Bolest­né a sv. Janu Křti­te­li. Tábor­ská Tichán­ko­va roz­hled­na

Polo­ha Tábo­ra a nád­her­ný výhled z něho při­mě­ly Okrašlo­va­cí spo­lek v Lomni­ci nad Popel­kou, aby zde r. 1888 zří­dil prv­ní roz­hled­nu. Stá­la ved­le staré Sezi­mo­vy hos­po­dy na kamen­né podezdív­ce, byla 22 m vyso­ká, celá ze dře­va a kolem byl vysá­zen živý plot. Její nos­né čás­ti neby­ly nijak chrá­ně­ny před vli­vy poča­sí a roz­hled­na zača­la chát­rat. Nejdří­ve bylo poni­če­no její střed­ní patro, a tak po deví­ti letech muse­la být roze­brá­na. Okrašlo­va­cí spo­lek se roz­hodl posta­vit mís­to ní novou, zdě­nou roz­hled­nu. Ten­to počin vyža­do­val ohrom­né finanč­ní pro­střed­ky, kte­ré dával spo­lek dohro­ma­dy jen poma­lu. Z darů obča­nů, pří­spěv­ků rodá­ků a přá­tel turis­ti­ky našet­řil Okrašlo­va­cí spo­lek nako­nec sumu potřeb­nou k zahá­je­ní stav­by. Nej­pr­ve kou­pil sta­rou hos­po­du a r. 1911 byla vysta­vě­na z pulic­kých cihel i 35 m vyso­ká věž roz­hled­ny. Na ochoz vede 145 scho­dů, je na něm podrob­ná roz­hle­do­vá růži­ce a je ve výš­ce 29 met­rů nad zemí (707 m n.m., špič­ka věže potom 713 m n.m.). Sta­vi­te­lem byl V. Sla­ba a stav­ba stá­la 22 000 K. Spo­lek však na Tábo­ře inves­to­val cel­kem 80 000 K. Dal­ší finanč­ní pro­střed­ky spo­tře­bo­va­li na zbou­rá­ní staré hos­po­dy, vysta­vě­ní nové turis­tic­ké cha­ty (sta­vi­tel Pešek) a vyvr­tá­ní 45 m hlu­bo­ké stud­ny (1919–1920). Roz­hled­na se sta­la vyhle­dá­va­ným mís­tem turis­tů a jen od její­ho ote­vře­ní do r. 1922 ji navští­vi­lo 64 000 lidí!

Roz­hled­na dosta­la jmé­no po uči­te­li Jose­fu Tichán­ko­vi, člo­vě­ku, kte­rý jí zasvě­til vel­kou část své­ho živo­ta. Ješ­tě coby uči­tel ve výsluž­bě kaž­dý den od jara do pod­zi­mu podá­val turis­tům výklad o tom, co mohou z ocho­zu spat­řit. Ke kaž­dé­mu místu naše­ho kra­je znal něja­kou pověst či zají­ma­vost, a tak se roz­hled po oko­lí s výkla­dem pana Tichán­ka čas­to dosti pro­táhl. Nová turis­tic­ká cha­ta nese jmé­no Igná­ce Hor­nycha, prů­my­sl­ní­ka a nová­to­ra v obo­ru tkal­cov­ském, kte­rý žil v letech 1827–1916. Byl mj. i před­se­dou Okrašlo­va­cí­ho spol­ku a vel­mi se zaslou­žil o pro­slu­lost Tábo­ra jako turis­tic­ké­ho cíle.

Dnes je roz­hled­na opět pří­stup­na a fun­gu­je zde také pen­zi­on s restau­ra­cí. Je tře­ba si přát jen aby toto dlou­ho vydr­že­lo a fun­go­va­lo ku rados­ti všech turis­tů, kte­ří se vyda­jí na vrchol této hory.

Na roz­hled­nu byli turis­té láká­ni s tím, že je odtud vidět čtvr­ti­na Čech. A tak, kdo si vyšlápl až naho­ru, urči­tě neli­to­val. Tak­že kam až je mož­né za ide­ál­ní­ho poča­sí z tábor­ské roz­hled­ny dohléd­nout? Urči­tě nás zaujme pohled do kra­je, dale­ko do kolín­ské rovi­ny, kte­rá se poté stý­ká s obzo­rem. Na ní je nápad­ná homo­le se zří­ce­ni­nou – Kuně­tic­ká hora. Vpra­vo od ní je potom zna­tel­ná zástav­ba Par­du­bic a těs­ně ved­le nich jsou věže města Chru­dim. Dobře je vidět Hra­dec Krá­lo­vé, Opočno a vle­vo od něho je mlha­vá kup­ka – Kra­lic­ký Sněž­ník v Jese­ní­kách. Na seve­ro-výcho­dě a seve­ru nám ve vět­ším výhle­du brá­ní Pec­ka a potom celý masiv Krko­noš. Mezi nimi lze spat­řit ješ­tě Tep­lic­ko-Adr­špaš­ské ská­ly. Krko­no­še jsou zde jako na dla­ni a opro­ti výhle­du do dálav kra­je se zda­jí na dosah. Krás­ně je patr­né např. Vyso­ké nad Jize­rou, kte­ré leží ve stej­né nad­moř­ské výš­ce, jako špič­ka tábor­ské roz­hled­ny. Dále k zápa­du se rýsu­jí kop­ce Jizer­ských hor, Tan­vald a přes Ješ­těd i vrcho­ly hor Lužic­kých. Vle­vo od nich je potom Ral­sko a za ním jsou vidět homo­le Čes­ké­ho stře­do­ho­ří, kte­rým vévo­dí Mile­šov­ka. To už se pohle­dem vra­cí­me do Pola­bí a na jiho­zá­pa­dě je vidět Říp a Měl­ník. Přes Sad­skou a Nym­burk se dosta­ne­me zpět k Par­du­bi­cím. Ale i když neby­lo úpl­ně jas­no a čis­tý vzdu­ch, bylo z roz­hled­ny co obdi­vo­vat. Města a ves­ni­ce naše­ho kra­je, Čes­ký ráj s Tros­ka­mi, Hum­prech­tem, Muž­ským, Vyske­ří, Kozá­ko­vem, na dru­hé stra­ně Zví­či­na, zří­ce­ni­ny hra­dů na okol­ních kop­cích, mod­ré stuž­ky říček a poto­ků, zrca­dla ryb­ní­ků… Vyhlíd­ka z tábor­ské roz-hled­ny pat­ří bez nad­sáz­ky k nej­hez­čím v celých Čechách, o čemž svěd­čí i dese­ti­ti­sí­ce turis­tů, kte­ří ji navští­vi­li. Na vrchol Tábo­ra vede pro turis­ty něko­lik cest. Nej­zná­měj­ší byl pří­stup od Lomni­ce přes Chlum a od Košo­va. Na úse­cích Košov – Tábor a Lomni­ce – Chlum byla také nej­pr­ve vybu­do­vá­na obec­ní sil­ni­ce. O sil­ni­ci Plouž­ni­ce – Tábor začal jed­nat Okrašlo­va­cí spo­lek až po dostav­bě cha­ty a roz­hled­ny.

Davům turis­tů prou­dí­cích na horu staré pří­stu­py nemoh­ly sta­čit. Na stav­bu nové hor­ské sil­ni­ce, kte­rou pro­jek­to­val rada okres­ní­ho úřa­du ing. Bohu­mil Jirou­nek z Lomni­ce nad Popel­kou a kte­rou pro­vedl okres­ní výbor v Lomni­ci nákla­dem přes 190.000 Kč, při­spěl spo­lek z vlast­ních pro­střed­ků a darů část­kou 66.620 Kč. I cesta byla pojme­no­vá­na po Igná­ci Hor­nycho­vi, teh­dej­ším před­se­do­vi spol­ku, k uctě­ní zásluh, kte­ré zís­kal roz­vo­jem turis­ti­ky a vybu­do-váním této sil­ni­ce.

Pro pěší zůstá­vá nej­hez­čí tra­sou Kří­žo­vá cesta (od Lomni­ce). Krás­né výhle­dy do kra­je se ote­ví­ra­jí při ces­tě z Kyjů (čer­ve­ná turis­tic­ká znač­ka – Zla­tá stezka Čes­ké­ho ráje), nao­pak lesem vede cesta od Cid­li­ny kolem Alla­i­no­vy věže (mod­rá znač­ka).

 

Tábor, to však není jen rozhledna s chatou a kostelík. Je tu celá řada dalších zajímavých míst.

Studánka Křížovka

Sever­ně, neda­le­ko vrcho­lu kop­ce pod býva­lou dru­hou hos­po­dou (tzv. dole­ní) od nepa­mě­ti občer­stvu­je pout­ní­ky voda ze studán­ky, kte­ré se říká Kří­žov­ka. V 18. sto­le­tí se Kří­žov­ce zača­ly při­su­zo­vat kou­zel­né schop­nos­ti. Pout­ní­ci háze­li do studán­ky kříž­ky zho­to­ve­né z vět­vi­ček a věři­li, že komu se nepo­to­pí, pře­ži­je dal­ší rok do příští pou­ti. Tak­též si vodou vymý­va­li bola­vé oči a dou­fa­li v rych­lé uzdra­ve­ní. Výsled­kem těch­to pověr však byla pou­ze zane­se­ná studán­ka a zka­že­ná voda. Ten­to stav se před sto lety roz­hod­li změ­nit lomnič­tí továr­ní­ci T. Mast­ný a V. Hor­nych a Kří­žov­ku dali vyzdít. Necha­li u ní vzty­čit i sochu Kris­ta uzdra­vu­jí­cí­ho nemoc­né­ho. Model sochy zho­to­vil prof. Sta­ni­slav Suchar­da a sochu samot­nou potom jeho otec v Nové Pace.

Křížová cesta

Na návrh Ig. Hor­nycha ml. byly r. 1898 v Blan­sku za dohle­du J. Suchar­dy odli­ty reli­éfy tábor­ské Kří­žo­vé cesty, kte­ré polychro­mo­val kap­lan Kní­žek. Tři­náct kap­li­ček, ve kte­rých jsou umís­tě­ny, pro ně dali zbu­do­vat jed­not­li­ví dár­ci, jejichž jmé­na jsou zvěč­ně­na na pra­vých boč­ních stě­nách zákla­dů. Kří­žo­vá cesta je zakon­če­na Božím hro­bem. Je to stav­ba z čedi­čo­vých kame­nů, ve kte­ré byla umís­tě­na dře­vě­ná socha Kris­ta ve sku­teč­né veli­kos­ti. Tu zho­to­vil tyrol­ský sochař Ferd Stu­fles­ser. Boží hrob i kap­lič­ky Kří­žo­vé cesty jsou dílem lomnic­ké­ho sta­vi­te­le Jana Šroub­ka. K posvě­ce­ní došlo 22. srp­na 1898. Dnes se Kří­žo­vá cesta postup­ně opra­vu­je z pro­střed­ků dob­ro­vol­né sbír­ky.

Allainův kříž

Kdo se vydá na Tábor obec­ní ces­tou od košov­ské­ho hos­tin­ce, bude míjet během stou­pá­ní lesem kamen­ný kříž. Sto­jí na umě­le navr­še­né mohyl­ce obehna­né plůtkem. Proč zde sto­jí? Býva­lý maji­tel pan­ství, kní­že Kamil Rohan, měl bra­tra, vojí­na, jmé­nem Alla­in. Toho jed­nou pře­mlu­vil, aby se zúčast­nil koň­ských dosti­hů. Při dosti­zích však Alla­in zahy­nul a kní­že Kamil si to vel­mi kladl za vinu. Na bra­t­ro­vu památ­ku nechal r. 1849 v lese posta­vit kříž, nej­pr­ve dře­vě­ný, osi­ko­vý. Ten zde nestál ani rok a mís­to něho byl vyte­sán kříž kamen­ný. Povo­la­ný sobo­tec­ký kame­ník zho­to­vil kříž jako přes­nou napo­do­be­ni­nu původ­ní­ho osi­ko­vé­ho se vše­mi suky a záhy­by dře­va. Kamil Rohan zde potom trá­vil dlou­hý čas při mod­lit­bách a vzpo­mín­kách na bra­tra. Jmé­no kní­že­te Kami­la Roha­na, jako maji­te­le pan­ství v 19. sto­le­tí, je s Tábo­rem neod­mys­li­tel­ně spja­to. Rod Roha­nů pochá­zí z Fran­cie. Mla­dý kní­že Kamil byl ve svých 16 letech nucen hle­dat úto­čiš­tě v Čechách. V nové vlas­ti se mu zalí­bi­lo nato­lik, že nere­a­go­val na výzvy k návra­tu do Fran­cie a v Čechách už zůstal. Byl to širo­ko dale­ko zná­mý lidu­mil, na jehož návště­vu se při objížď­kách pan­ství těši­ly celé ves­ni­ce, neboť kní­že Kamil nikdy neza­po­mněl poda­ro­vat ty nej­chud­ší. Neob­vyk­lé křest­ní jmé­no Alla­in (někdy psá­no Ala­in) bylo v rodu Roha­nů běž­né a oblí­be­né. Nosil ho totiž zakla­da­tel rodu Alla­in I., kte­rý r. 1128 zís­kal ve Fran­cii titul Vicom­te de Rohan.

Allainova věž

Neda­le­ko želez­nič­ní zastáv­ky Kyje je Alla­i­no­va věž (nebo­li Alaj­nov­ka, jak se jí v oko­lí říká), posta­ve­ná v novo­go­tic­kém slo­hu. Původ­ně slou­ži­la jako vyhlíd­ka a honos­ný lovec­ký posed. Je zhru­ba kilo­me­tr na jih od vrcho­lu Tábo­ra při les­ní ces­tě v nad­moř­ské výš­ce 540 m. Byla posta­ve­na v r. 1862 kní­že­cím sta­vi­te­lem Pruvo­tem pro Kami­la Roha­na a i ona je pojme­no­vá­na pod­le tra­gic­ky zesnu­lé­ho Alla­i­na Roha­na. Věž je posta­ve­na z pís­kov­co­vých kvá­drů na poly­go­nál­ním půdo­ry­su, bez oken a je asi 13 m vyso­ká. V sou­čas­né době je obrostlá les­ní vege­ta­cí a ve znač­ně zchát­ra­lém sta­vu. Původ­ní vyhlíd­ko­vý dře­vě­ný ochoz je již zce­la roz­pad­lý.

Obora

Původ­ně byly v lesích na sva­zích Tábo­ra dvě obo­ry. Vel­ká obo­ra byla na jiho­zá­pad­ním sva­hu a saha­la až k dneš­ní želez­nič­ní tra­ti. Byla zru­še­na po II. svě­to­vé vál­ce a zůsta­la po ní jen roz­pa­da­jí­cí se Alla­i­no­va věž. V této obo­ře je malý ryb­ní­ček (pár met­rů od pra­me­ne Cid­li­ny), kte­rý prý vznikl na mís­tě nebý­va­le hlu­bo­ké studán­ky, pod­le jed­né z pověs­tí dokon­ce beze­dné. Dnes zná­měj­ší je malá obo­ra na seve­ro­zá­pad­ním sva­hu, neboť Obo­ra se zača­lo říkat i celé­mu lesu. Zří­ze­na byla kon­cem 16. sto­le­tí. Její oplo­ce­ní však již bylo zru­še­no. Ozdo­bou tábor­ských obor bylo v 19. sto­le­tí vel­ké stá­do jele­nů. Býva­lo tu až 130 kusů. Krme­ni býva­li na pěti mís­tech, u kte­rých stál i seník a věžič­ka pro jejich pozo­ro­vá­ní. (Seno se vozi­lo od želez­nic­ké Val­chy.) Tato místa byla: u Alla­i­no­vy věže, u jeze­ra, v Louč­kách, v Rokli­nách a u lovec­ké­ho zámeč­ku v Lomni­ci. Stá­do bylo zná­mé v širo­kém oko­lí a nejed­nou se do obo­ry vydal i pyt­lák. Kolem r. 1890 však jele­ni zača­li ve znač­né míře oku­so­vat smr­ky a duby v obo­ře. Kní­že tak musel s těž­kým srd­cem roz­hod­nout o jejich odstře­lu. Nad kaž­dým pora­že­ným kusem byla vystro­je­na v zámeč­ku malá slav­nost. Již roku 1896 zůsta­li v obo­ře pou­hé čty­ři kusy, kte­ré se nikterak neda­ři­lo nade­hnat. Zača­li jim říkat “Chyt­rá­ci”. Ani oni však své­mu osu­du neušli a ješ­tě téhož roku došlo i na ně. Posled­ní dva jele­ny zastře­lil haj­ný u ryb­níč­ka.

Lovecký zámeček

V obo­ře sto­jí i lovec­ký záme­ček, pře­sta­vě­ný ve švý­car­ském slo­hu sta­vi­te­lem Pruvo­tem za pano­vá­ní Roha­nů (asi r. 1863). Je obklo­pen něko­li­ka cizo­kraj­ný­mi stro­my, nablíz­ku je ryb­ní­ček.

Prameny Cidliny

Na úpa­tí hory Tábor pra­me­ní vel­ký pra­vostran­ný pří­tok Labe, řeka Cid­li­na. Budou­cí řece dáva­jí vznik­nout dva pra­mín­ky. Jeden je asi 400 m jiho­zá­pad­ně od vrcho­lu a dru­hý u sil­ni­ce z Peklov­si na Košov.

Nový vysílač

Tábor má dnes dal­ší domi­nan­tu vidi­tel­nou z dale­ké­ho oko­lí. Ved­le roz­hled­ny sto­jí železná kon­struk­ce tři­ce­ti­me­t­ro­vé­ho vysí­la­če Čes­kých radi­o­ko­mu­ni­ka­cí. Vysí­lá z něho např. Čes­ký roz­hlas 2 – Pra­ha (f=106,9 MHz, výkon pou­hý 1 kW).

Další zajímavosti

Svah od Tábo­ra ke Chlu­mu s tzv. Malým a Vel­kým bub­nem je v zim­ních měsí­cích vyhle­dá­va­ným mís­tem sjez­do­vých lyža­řů, kte­ří zde mohou vyu­ží­vat i vlek. Celý kopec potom lemu­je bez­po­čet běžec­kých stop. Zají­ma­vý je urči­tě i želez­nič­ní úsek Kyje – Plouž­ni­ce, kde se trať zaku­su­je hlu­bo­ko do ská­ly. Děl­ní­ci při jejím budo­vá­ní našli celou řadu zka­me­ně­lin. Dra­hé pod­kr­ko­noš­ské kame­ny může­me nalézt na jiho­vý­chod­ních sva­zích Tábo­ra. Hora Tábor je neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí naše­ho regi­o­nu, a to nejen geo­gra­fic­kou, ale i his­to­ric­kou a kul­tur­ní. Lás­ky­pl­né­mu vzta­hu naši­ch před­ků k tomu­to kous­ku naše­ho regi­o­nu zůstá­vá­me dnes něco dluž­ni. Snad bude­me jed­nou na Tábor opět vodit své děti a návštěvy v tako­vé míře jako naši dědo­vé a hrdě jim uka­zo­vat ten krás­ný kout Čech, ve kte­rém žije­me.

(pou­ži­to se sou­hla­sem z webu Bradlec­ké Lho­ty)

ZUJ: 577341
IČ: 00275948
DIČ: CZ 00275948
Č.ú.: 1263095309 / 0800
ID dato­vé schrán­ky: 28ya­n8n
PSČ: 512 71 Nová Ves n. Popel­kou
Kód kata­strál­ní­ho úze­mí: 15095738

Obec­ní úřad Nová ves nad popel­kou 244
512 71 Nová Ves n. Pop
(+420) 481 675 173
ou@novavesnadpopelkou.cz
Úřed­ní hodi­ny
Po 08:00–11:30 | 12:30–17:00
St 08:00–11:30 | 12:30–17:00
Mimo úřed­ní hodi­ny po tel. domluvě.

ID: 123456
ZUJ: 577341
IČ: 00275948
DIČ: CZ 00275948
Č.ú.: 1263095309 / 0800
ID dato­vé schrán­ky: 28ya­n8n
PSČ: 512 71 Nová Ves n. Popel­kou
Kód kata­strál­ní­ho úze­mí: 15095738

Obec­ní úřad Nová ves nad popel­kou 244
512 71 Nová Ves n. Pop
(+420) 481 675 173
ou@novavesnadpopelkou.cz
Úřed­ní hodi­ny
Po 08:00–11:30 | 12:30–17:00
St 08:00–11:30 | 12:30–17:00
Mimo úřed­ní hodi­ny po tel. domluvě.